Umělci v Blovicích

Václav Hudeček - housle
Lubomír Brabec - kytara

13.11.1994

Ve znamení italské hudby se odehrával 2. koncert sezóny 1994/95 Kruhu přátel hudby. Sonáty italských mistrů - Giuseppe Tarini, Mauro Giuliani, Niccolo Paganini, Filippo Gragnani - nám přijelo zahrát duo Václav Hudeček a Lubomír Brabec. 220 spokojených posluchčů v sále lidového domu si vyžádalo přídavky. Dva byly opět italské skladby - Cantabile Niccola Paganini a Largo Antonia Vivaldi. Mezi ně se vmísila melodie Václava Trojana Zpěv Slavíka. O přestávce koncertu nastala příležitost pro náš rozhovor.

Hrajete na koncertě v Blovicích. Jak se vám hraje?

Hudeček : Musím říci, že je tady překrásná akustika, hraje se nám samozřejmě dobře, protože se nám spolu vždycky hraje dobře, ale tady se nám hraje obzvlášť dobře, protože v sále je prvotřídní akustika, že jsme to ani nečekali. Rozhodně je tento sál mimořádný i v rámci celé republiky.

Brabec : Mě se hraje tak jako doma, protože nedaleko mám chalupu a jezdím sem velice často jezdit na koně. Blovice mám rád a i z tohoto důvodu se mi tady hraje dobře. Jinak naprosto souhlasím s Václavem.

Hudeček : A já také musím říci, že vlastně z tohodle kraje pocházím, já jsem z Rožmitálu pod Třemšínem, což je vzdušnou čarou asi 25 kilometrů, takže k tomu vašemu kraji mám také vřelý vztah.

Zeptám se Vás na vaše začátky. Jaké byly.

Brabec : Nejdříve jsem byl v kolíbce. A když jsem se naučil chodit, tak jsem dostal do ruky kytaru, to mi bylo asi tak dva a půl. Pak jsem se učil na housle, jako každé správné muzikantské dítě, ale musím přiznat mě strašně nebavilo, tak jsem spíš chodil za housle. A dneska mě to docela i mrzí, protože housle jsou krásný nástroj. jinak ve třinácti jsem dostal kytaru a začal jsem hrát na kytaru. Když jsem končil konzervatoř, tak jsem se stal laureátem mezinárodní kytarové soutěže v Paříži a tam mě to otevřelo cestu na světová kytarová pódia. Potom jsem studoval v Anglii na Royal Academy of Music.

Hudeček : Já jsem v kolíbce nebyl, protože my jsme byli chudá rodina, na kolíbku nebylo, a tak jsem byl v takovém starém kočárku. Začal jsem hrát v pěti letech. Nejdříve mě učil můj otec, který byl povoláním veterinář, ale jinak nadšený muzikant. Housle jsem vlastně dostal za trest, protože jsem strašně zlobil a bylo třeba můj temperament zkrotit. Pak jsem měl samozřejmě celou řadu skvělých pedagogů, počínaje profesorem Kotmelem ve Strakonicích, až po Davida Heustracha, který mě dal takový lesk toho největšího mistra, který se může pochytit skutečně pouze od největšího mistra.Na to jsem měl tedy velké štěstí. Jinak už před tím jsem veřejně vystupoval a jezdil jsem po světě. Mezinárodně koncertuji od patnácti let, kdy jsem měl svůj první koncert v Londýně s Královskou filharmonií.

Oba dva jste před několika lety natočili zajímavé a velmi populární desky. V případě pana Hudečka to jsou Magické Housle a u pana Brabce Proměny 1 a 2. Jak vznikaly tyhle projekty.

Hudeček : To jsou takové výlety do lehčí populární hudby a vznikalo to tak, že za mnou přišel Vladimír Popelka, což je vynikající aranžér a skladatel a tenkrát jsme natočili pár věcí pro živé muzikanty a syntezátory, s kterýmy tenkrát začal Vladimír Popelka dělat, natočili jsme je pro rozhlas několik koled a pár skladeb jako polovážnou muziku, polopop, a tenkrát se to tehdejšímu řediteli Supraphonu panu Kvíderovi hrozně líbilo a řekl že by to chtěli vydat. Ta nahrávka vznikla tedy na objednávku Supraphonu. Prodalo se toho dost velké množství, ale momentálně jsme zarazili tuto nahrávku, protože od roku 1992, kdy jsem natočil svoji první desku v Supraphonu, které už se prodalo přes 40 tisíc a dostal jsem za ní letos zlatou desku, jsem se rozhodl, že už budu dělat pouze a jenom muziku vážnou, tak jak ji napsali ti skladatelé. Myslím si že existuje tolik krásné muziky a třeba Vivaldi, když se upravuje, tak je to hřích, protože to napsal tak geniálně, že už to nikdo lépe neupraví.

Brabec : Já to řeknu trochu jinak. Už nebudu rozvádět to co řekl Václav, ale já si myslím, že když jsem začal s takovýmy těmy výlety do té populární muziky, tak to bylo velice zajímavé, lidem se to líbilo a kritici nás za to mlátili cvými články a vším možným. Kritikům se to nelíbilo a nemohli si zvyknout na to, že by mohli být v populární muzice bobří muzikanti, kteří se spojí s dobrými muzikanty z vážné muziky. V té době to bylo pro mě takové dobrodružství, a mě dobrodružství baví a dělal jsem je strašně rád. Ovšem v dnešní době, si začal každý dělat výlety do populární hudby, každý natočil už desku s nějakým populárním muzikantem a snaží se takovým způsobem uplatnit. Čili mě už to nyní nebaví a už to ani nedělám, ale zase jsem dělal úplně jiný projekt, udělal jsem takový výlet s Karlem Vágnerem, kdy jsme natočili vánoční desku a tam jsme si pozvali lidové muzikanty, cimbál, úplně jiné nástroje a podobný případ je i poslední deska, kterou jsem měl s Václavem Hudečkem - také výlet do úplně jiné muziky, protože jsme natočili lidové písničky, natočili jsme pohádky Václava Trojana, je to vlastně deska připravená pro děti

Na jaký nástroj hrajete?

Hudeček : Antonio Stradivari, Libon z roku 1729. To jsou jediné státní "Stradivárky" u nás. Jinak sám vlastním Andreu a Josefa Kvarneliho, kromě jiných nástrojů jako například Vladimír Pilař, Karel Vávra, Josef Peco a další

Brabec : Já hraji na japonský nástroj který pro mě postavil nástrojař Masaru Kono. To jsou jedny z nejlepších kytar, které se v současné době vůbec vyrábějí, a pan Kono pro mě momentálně staví novou kytaru, tak se těším.

Čí to byl nápad, vaše současná spolupráce?

Oba : Ono to v podstatě vyplynulo z toho, že se spolu strašně dlouho známe. My jsme se neustále potkávali a pořád jsme si říkali, asi patnáct let, že by jsme mohli něco udělat dohromady. My jsme tedy příležitostně už spolu hráli, spíš to byly věci s orchestrem, ale takovéto velké projekty jako vánoční a předvánoční šňůry koncertů začalo až vloni, to bylo jen pokusné, měli jsme devět koncertů a strašně nás těší, že letos zájem pořadatelů byl tak obrovský, a tak jsme ani nestačili všechny uspokojit

Martin Čadek