Umělci v Blovicích

Talichovo kvarteto

11.4.1995

Co dělají členové Talichova kvarteta, když zrovna spolu nehrají?

Cvičí sami nebo se oddávají jiným radovánkám života než je hudba. Každý dělá něco jiného. To se dá těžko říci. Třeba když mám volno, tak učím. Každý muzikant, který dělá tu věc opravdu jako svoje poslání, tak tráví většinu dne tím, že hraje. To znamená cvičí. Ono těch možností zas tolik není, protože my hodně cestujeme. Jednak každý má svoje nějaké osobní záliby. Já jezdím na chalupu, všichni kutí.

A nějaké sólové projekty v hudbě?

Já mám ještě soubor pěti violoncell.

Co považujete za svůj největší úspěch v dosavadní činnosti Talichova kvarteta?

Že už hrajeme spolu jedenatřicet let a ještě jsme se nerozpadli.

Jak vzpomínáte na svoje první natáčení v zahraničí ve Francii?

My nevzpomínáme, protože tam například příští sobotu jedeme.

V českém hudebním světě je jméno Talich dosti známé. Je to nějaký rodinný klan, nebo jen shoda jmen?

Je to přímo rodinný klan. Dirigent Václav Talich byl bratr mého otce. Můj syn Jan má už teď také svůj komorní orchestr. On tady také už jednou hrál. Zatím pokračujeme.

Zatím všechna smyčcová kvarteta, která vystupovala v Blovicích hrála dvořákův kvartet F dur "Americký".

My ho tady máme sebou také. Kdybyste chtěli, tak ho můžeme také zahrát. Právě proto hrajeme něco jiného. Ale pozvete-li nás někdy zase do Blovic, tak vám ho třeba zahrajeme. Pro nás to problém není.

Máte nějakou hudbu, které dáváte přednost, nebo hrajete cokoliv, co vám přijde pod ruku?

Cokoliv ne, my si naopak pečlivě vybíráme. V té komorní hře je to množství hudební literatury tak obrovské, že není skutečně třeba hrát všechno, naopak se hraje vlastně jen malý zlomek. Součástí takového standardního repertoáru je jen několik procent. Každý skladatel zasvětil svoji tvorbu smyčcovým kvartetům. Jeno třeba Haydn má myslím 83 kvartetů. Kolik z toho se hraje? Asi pět. Hraje se jenom to nejlepší. Já bych řekl, že vedle symfonické tvorby je kvartetní literatura vlastně ta nejbohatší.

Máte nějakého svého oblíbeného autora? Kdo to je?

Naší povinností je hrát především české skladatele a to i soudobé. Myslím, že je to takový servis soudobým skladatelům, ne moc, protože ten zájem o to není takový enormní, ale hráváme je. Ve světě se žádá samozřejmě Dvořák, Smetana, Janáček, to je takový běžný repertoár, kromě klasické světové literatury. Možná že snad proti jiným kvartetům českým je , díky možná té Franci, kam jezdíme tak často, náš vztah k francouzské, speciálně impresionistické literatuře vřelejší, než u jiných souborů.

Máte nějaký svůj cíl, kterého byste chtěli dosáhnout? Něco, co jste ještě v hudbě neudělali?

Já myslím, že po těch třiceti letech budeme rádi, když vydržíme ještě hrát pořád. Aby nám sloužilo zdraví. Projektů do budoucna? Ty by se našly.

Já bych měl cíl. Bohužel zatím to není reálné, aby ta společnost, ve které žijeme, aby se dovedla prosadit lepší místo v tom kumštu, aby ta společnost akceptovala kulturní vzdělání lidí víc, než tomu je. Aby se to učilo třeba i na školách, aby se do toho investovaly peníze víc něž se investují.

Ovšem to je znak vyspělého státu, že se před kulturou neuzavírá.

Je to problém celosvětový, ale samozřejmě my žijeme tady a já bych si přál, abychom zůstali tou světovou kvartetní velmocí, za kterou jsme byli považováni a aby to nešlo dolů.

Musím říci, že já mám tady k Blovicím zvláštní vztah. Já jsem se dozvěděl od mého strýce, že tady je pochován můj prapradědeček Antonín Rattay. Už asi ten hrob neexistuje. Můj strýc, ještě jako malý, sem jel a ten hrob vyfotografoval. Moje rodina, nějací moji prapředci tady museli žít. Můj dědeček ten už žil v Plzni.